THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Deathmetalovú partiu zo zlínskeho okolia som v 90. rokoch párkrát zažil naživo, počul som aj demo a dva albumy, ktoré na mňa v čase vydania nejaký zvláštny dojem neurobili. Nedávno som si ich dal znovu, aby som si starú tvorbu porovnal s novou, návratovou, keďže prvá etapa existencie SCABBARD sa skončila v roku 2000 a kapela sa vrátila po 16 rokoch v podstate nečakane. „Beginning Of Extinction“ (1996) a „Extended Mirror“ (1999) sú dnes typickými nahrávkami klasického moravského kovu smrti pozerajúceho sa nie úplne zblízka na chrbát výrazne nárezovejším KRABATHOR v časoch albumového debutu až „Orthodox“. Stredné tempá, jednoduchšie riffy, často ovplyvnené starými DEATH, nejaké akustické vybrnkávačky, pokusy o atmosféru... pamätám si, že napríklad smrtiaci melodici/atmosferici DECAY ma vtedy bavili viac.
V roku 2020 je veľa vecí inak, kedysi kvinteto je dnes trio, v ktorom má na starosti basu a mikrofón zakladateľ Alex Varmuža, na bicie hrá voľakedajší klávesák Dan Slezák a o generáciu mladšou posilou je gitarista Tomáš Král. Texty tentokrát v češtine, to je hádam aj lepšie než kedysi, keď mali vokály v angličtine, ktorú vtedy, ako vyplynulo z rozhovorov, nikto z nich neovládal. Hudobne tu máme posun k thrash metalu, hrubému, drsnému, občas koketujúceho s death metalom, ale fakt tým najstarším. Vynovení SCABBARD sa totiž vrátili s albumom, ktorý by zapadol tak na prelom 80. a 90. rokov, totálne stará škola, na mňa dnes až príliš stará. Nárez to je, zvukovo ošetrený takisto fajn, inak ale typický extrémnejší český metal na „prelome vekov“. Je tu pár dobrých riffov, ale aj kvantum takých klišé, až mám pocit, že kazetové prvotiny KRYPTOR či V.A.R. boli o kus ďalej už v dobe svojho vzniku. Opäť mi zídu na um demá KRABAT(H)OR, ale z pamäte som vylovil dokonca plzenských TUDOR, ktorých skladba „Král kanibal“, stará snáď tridsať rokov, by tu celkom zapadla. Kto má rád fakt veľké retro, môže tento album oceniť, ja by som si o týchto skladbách povedal „niečo na nich môže byť“, ak by vyšli na sampleri Ultrametal. Lenže to je tridsať rokov dozadu.
Vydáno: 2020
Vydavatel: Slovak Metal Army
Stopáž: 35:25
To je radosti, ďalší návrat, tentokrát vskutku z kategórie nikým nečakaných. Keď to Scabbard kedysi pred 20 rokmi v podstate potichu zabalili, obišlo sa to bez veľkého smútku, proste lokálni hrdinovia sa rozišli. Takých kapiel bolo a bude, vzniknú, hrajú, skončia, nechýbajú, je dosť nových, aj s väčším potenciálom. V 90. rokoch proste typický aj na miestne pomery druholigový death metal, v porovnaní s všeobecne solídnymi Krabathor prvých štyroch albumov sa netreba báť prívlastku „dedinský“.
Po 15 rokoch sú späť, v niektorých UG kruhoch je návrat údajne oslavovaný, fakt netuším prečo, ale vždy je možnosť, že recenzent je kokot, ktorý tomu nerozumie. Návratový album je taký, že „tyvole, akože vážne toto?“ Iste, principál neraz vyhlásil, že po skončení o metal stratil na dlhé roky záujem, ani nič nepočúval, no, aj to tak vyzerá, asi si radšej niečo pustiť mal, lebo toto nie je ani metalové múzeum, to je tak niekde v kúte kotolne, že sa to nahádže do pece, nech je aspoň nejaký úžitok. To akože vážne dakto spojazdní rádoby legendu a výsledkom je toto? Si robíte srandu, toto by sa ako-tak vážne dalo vziať v roku 1988, teraz to ale znie tak, že ak by sa Alkehol rozhodli vyrobiť nejaký „husťácky metal“, tak by to hádam dopadlo lepšie. Nie oveľa lepšie, ale lepšie. Škoda celkom v pohode zvuku na túto zábavovku, a keď začujete texty, kladiete si otázku, či nebolo lepšie zotrvať pri angličtine. Síce ju nikto v kapele neovládal ani tak, žeby porozumel tomu, že v nemeckom backstage to v tej chladničke je aj pre ostatné kapely, ale toto v češtine je kurva level Flussor. Lenže tam to bola paródia, tu je to hustometalové a navyše s NÁZOROM. Tyvole, chudák vydavateľ, to je chalan, ktorého práca si zaslúži rešpekt, ale tu sa sekol, asi z nostalgie. Serte na to, se hošy.
Tady se s tvorbou mělo skončit v letech devadesátých. Novým albem zlínští jen drolí svůj odkaz na prach. Viděl jsem je živě naposledy před třemi lety a už tehdy jsem vrtěl hlavou a pokládat si otázku „proboha komu?“. Plně podepisuji názor kolegy Louise a podtrhuji tu dětskou poetiku textů. Můj desetiletý synovec píše básničky, které mají vyšší úroveň. Je celkem zajímavé, jak hudba koreluje s fotografií kapely. Vzadu čouhá něčí chalupa, aparát značky Randall stojí šišatě jedním kolečkem zřejmě na krtinci a do toho ty ohně. Více než cokoliv jiného to působí úsměvně. To samé lze říci o videoklipu.
Co se týče moravských SCABBARD, chovám v srdci jejich dávnou prvotinu "Beginning Of Extinction", a jak tak naslouchám "V říši zla", téměř jistě to tak zůstane. Kapela obnovená po létech neexistence si v triu osedlala death metal ze staré školy, ovšem nemá k tomu příliš potenciálu, a tak jen víceméně na sebe vrší obvyklá stylová klišé, které korunuje českými texty level FLUSSOR ("Novodobá šlechta, noví mocipáni, hlavně, že mají plné měšce,co si kurva myslí, že jsou světa páni, jak dlouho to budem snášet ještě"). Bohužel, dodávám, protože tohle si domácí odkaz SCABBARD určitě nezasloužil.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.